Samota.

Jsem sama v tomhle velkém světě,

vždyť toužím jen po jedné větě.

Jen po jednom obětí dlouhém,

po pohlazení od tebe pouhém.

Cítím se sama na téhle zemi,

opět do breku z toho je mi.

Z toho, jak neustále sama se cítím,

propadám depresím a sociálním sítím. 

Město již spí, jen v mém okně svítím,

často se totiž po nocích trápím.

Jen mé okno v černé noci září,

jinde již spí spousta lidských tváří.

A jen já v tuhle dobu nemohu spáti,

protože slzy se mi do očí začínají dráti.

Samoty se vážně děsím nejvíce,

cítím se jak zatmění měsíce.

Na svého kamaráda budu čekati i dále,

dokud nezhasnou světla v tomhle velkém sále.

V sále se právě můj život promítá,

ta holka v něm vzdát to odmítá.