Naprosté vyčerpání, únava, kruhy pod očima velikosti pomeranče a na čele vytesáno "Učit se, učit se, učit se!“

Ahojte všichni! 💕 Nedávno bylo mou povinností napsat nějakou tu slohovku do školy. Vybrala jsem si fejeton na téma: "Moje školní povinnosti. To je oč tu běží!"

Fejeton je trošku delší, ale snad se nad ním aspoň někdo zasměje a pochopí, jak se někteří jedinci žijící na planetě Gympl mají.

Denně strávíme za školními lavicemi minimálně třetinu svého dne. Line se na nás kupa informací, která se každých 45 minut přetočí o 180 stupňů. A my máme doma v té kupce informací hledat jehlu.

Jsou dny, kdy přijdeme brzy ze školy, lehneme si na postel a v duchu oslavujeme to, že na zítra není naplánovaná nějaká písemka. Ale co si budeme povídat, tyto dny se moc často neodehrávají… Většinou to vypadá takhle.

Když zazvoní v 16 hodin zvonek ve škole, školní dveře se div nepřetrhnou. Všichni někam spěchají a je jedno kam, každopádně hlavně pryč odsud. A když už dojdeme domů, ať už po náročné cestě autobusem nebo po rychlé cigaretě za školou, je čas si na chvíli odpočinout. Naše oči směřují na telefon, kde se dozvídáme, kdo co měl k obědu anebo nejnovější drby ze školy. Víme, že nás čeká kupa učení, a tak se neustále uklidňujeme tím, že ještě není zas tak moc pozdě. Uběhne pět, deset, dvacet…. hodina je fuč a my jsme stále nezačali. A dost!

Odkládáme telefon a vytahujeme věci ze školní tašky. Zjišťujeme, že je toho na zítra víc, než jsme si mysleli. Začínáme přemýšlet: „Ve kterém předmětu se dá opisovat­?“ Najednou nás přeruší hlas mámy: „Pojď se už raději najíst!“ A tak letíme rychle k večeři s tím, že na ni máme maximálně pět minut, jinak se nestihneme naučit.

Když se podíváme na rybu, kterou máme k večeři, uvědomíme si, že bychom měli znát její druh, čeleď, řád a třídu v několika různých jazycích, s dokonalou přesností vyjmenovat latinské názvy všech kostí v jejím těle, určit chemický vzorec obsahu jejího žaludku a století, ve kterém byla poprvé objevena. Také nakreslit podrobnou mapu trasy, po které celý svůj život putovala, než se nám dostala na talíř. Spočítat její objem, s pomocí tabulek vypočítat rychlost, jíž by letěla z okna, kdybychom ze své vidličky vytvořili dvouramennou páku a působili na ni silou F a po odborné konzultaci určit její psychické poruchy. Udělá se nám poněkud nevolno a místo večeře se raději vrhneme na učení, protože na nás opět padla tíha našich děr ve vzdělání, které je třeba vyplnit.

Už sedíme u psacího stolu, sešit otevřený před námi a snažíme se nějakým způsobem narvat všechny informace do hlavy. Najednou zacinká mobil. Nové upozornění na Instagramu. Odemykáme telefon rychlostí blesku a bum! Půl hodiny našeho drahocenného času je zase pryč. „Dobře, klid“ utěšujeme se. Vypínáme telefon, aby nás nerušil a odkládáme ho na druhou stranu stolu. Najednou je deset večer a my zjišťujeme, že jsme naučení jen na dva předměty ze tří. Říkáme si: „To je v pořádku, ráno vstaneš a vše se krásně doučíš!“ Ha ha, že tomu ještě někdo věří.

Je 23:30 a my si nastavujeme budík na zítřejší plánované ranní učení. Když na nás vyskočí upozornění, že za 5 hodin vstáváme, zděsíme se a snažíme se okamžitě usnout. Uběhla hodina a nám stálé svítí oči ve tmě našeho pokoje. Asi jsme to kafé na noc pít neměli, že?

„Crrr“ usiluje o probuzení v našem zájmu budík. Snažíme se v polospánku kliknout na tlačítko „odložit o pět minut“, ale místo toho mačkáme tlačítko „vypnout budík“. A tak spíme a spíme… Najednou nás vzbudí starší sourozenec, jestli jsme už náhodou neměli vstávat. A sakra! Ve spěchu na sebe chrstáme ledovou vodu. Konečně úplně probuzení se s hrůzou na sebe podíváme do zrcadla a usilovně přemýšlíme, kde se tam vzalo to strašidlo, které stojí naproti nám. Při pohledu na hodinky posléze zjišťujeme, že máme přesně 15 minut na to, abychom vypadli z domu a v hlavě nám běží otázka: „Tak to se ten zeměpis asi nestihnu naučit, co?“

Na poslední chvíli běžíme do školy smířeni s tím, že dostaneme nedostatečnou. Naštěstí po příchodu do třídy zjišťujeme, že nejsme sami, kdo ho neumí. A tak se vydává houf naivních studentů za kantorkou s prosbou, zda by test nešel přeložit. Bohužel. Už zvoní na hodinu zeměpisu a my sedíme zhrouceni v lavici, protože pětku si opravdu dovolit nemůžeme. Přichází učitelka se škodolibým úsměv na tváři a začne nám rozdávat testy. Když v tom vrazí do třídy zástupce ředitele a oznamuje nám, že je mimořádné požární cvičení a my musíme okamžitě všeho nechat a jít si stoupnout před školu. Písemka se tedy přesouvá na příští týden.

Ani nevíte, jak moc velký balvan nám spadl ze srdce. Ale stálo všechno to stresování za to? Nebylo by lepší si vše rozvrhnout dopředu a přestat prokrastinovat? Jasně, že by bylo, ale to bychom nebyli my, studenti gymnázia.

xoxo Wendy